Nejspíš budu mluvit za nás za všechny, pokud řeknu, že hluboko v nás dřímá nějaká touha. Může to být touha po dobrodružství, touha něco v životě dokázat, touha po lásce či touha někým být.
Ale ne každému se daří tyto touhy a sny naplňovat. Důvodů může být mnoho. Jedním z nich může být to, že jsme často „bombardováni“ představami někoho jiného.
Představy tohoto světa o klucích jsou, že by měli být svalnatí, sportovní a možná trochu drsní. Holky by zase měli být štíhlé, krásné a usměvavé :-). I rodiče mají o nás své představy. Představy kým budeme, jakou školu vystudujeme či koho si zvolíme za životního partnera/partnerku. I prostředí, ve kterém žijeme, nás svým způsobem formuje.
Ale ne každému se daří tyto představy naplňovat. A tak často v nás vzniká rozpor mezi naším vnitřním světem – našimi představami kým bychom měli být a vnějším okolím – mezi představami někoho jiného. Často není jednoduché to ustát. Možná, že čas od času se v nás může vytvořit chaos a my nevíme, kým vlastně jsme.
Abychom zjistili, jaké máme poslání na této zemi a abychom mohli naplno žít to dobrodružství, které je v našem srdci, potřebujeme poznat sami sebe.
Sebepoznání je jedno z nejdůležitějších ale zároveň jedno z nejbolestnějších poznání vůbec. Ale často není jednoduché zjistit, kým jsme, protože jsme zranění.
Asi každý z nás někdy slyšel větu: „Podívej se na sebe. Podívej se, jaké jsi nemohlo. Nic neumíš. Jsi ošklivý/ošklivá. Jsi k ničemu.“
A pokud věty podobného formátu slyšíme od našich blízkých, kamarádů, spolužáků, či členů naší rodiny, tak nás to zraňuje.
A proto tu jsou lidé, kteří si nevěří. Kteří nemají zdravé sebevědomí. Proto je tu tolik poraženeckých lidí. Tolik pasivních. Protože uvěřili něčemu, co o nich někdo řekl. Uvěřili, že nic nedokážou, že nikým nejsou.
Někteří zároveň prožili odmítnutí od druhých lidí. Prožili, že nikam nepatří. A tak hledají, kam by zapadli. Hledají, kde by byli přijati. A tak to hledají v přátelských vztazích, partnerských vztazích, lásce, sexu… Ale ne vždy je člověk plně pochopen a přijat, a tak často ta hluboká bolest zůstává.
Zůstává tedy otázka: Jak se vyrovnat se zraněním v životě?
1) Rozpoznání
Možná, že někdo již objevil, kým by měl být a jde svou životní cestou. Ale jsou taky lidé, kteří vnímají, že v jejich životě je rozpor – že nedokážou žít život, který by měli. Proto je potřeba poznat sám sebe, poznat kým člověk skutečně je a přestat věřit lžím, které druzí někdy řekli.
2) Odpuštění
Pokud chceme jít v životě dál, musíme napravit vztahy, které máme. Opět to je náročný, bolestivý a dlouhodobý proces. A pokud to chceme podstoupit, neobejdeme se bez odpuštění. Je těžké odpustit někomu, kdo nás zraňoval, ubližoval nám a mnohdy se nám to může zdát jako nadlidský úkol, který nemůžeme zvládnout. Často se snadněji odpouští těm, kterým již odpuštěno bylo.
2) Sebepřijetí
Mnoho lidí nenávidí sebe sama. Mnoho lidí nenávidí to, jak vypadají, jak mluví, jaká mají gesta, možná i to, jak se chovají. A tak ničí své životy alkoholem, drogami, anorexií, sebepoškozováním…
I v našich životech může být spoustu věcí, které nedokážeme přijmout, z kterých jsme nešťastní a které bychom chtěli změnit. Ale jsou věci, které nezměníme - ty bychom měli přijmout. Jsou také věci, které změnit můžeme, ale nemusíme mít vždy dost sil, abychom toho byli schopni…
U2 v jedné písničce zpívají „Sometimes You Can't Make It On Your Own“ (Někdy to sám nezvládneš). V životě máme mnoho otázek. Často se nám může zdát, že převažuje víc otázek než odpovědí. Ale my nemusíme být těmi, kteří mají odpověď na každou otázku, ale můžeme být těmi, kteří dokážou naslouchat, obejmout a kteří jsou schopni podepřít jedni druhé a pomoci navrátit „ukradou identitu“.
Žádné komentáře:
Okomentovat