Ukradená identita

Nejspíš budu mluvit za nás za všechny, pokud řeknu, že hluboko v nás dřímá nějaká touha. Může to být touha po dobrodružství, touha něco v životě dokázat, touha po lásce či touha někým být.

Ale ne každému se daří tyto touhy a sny naplňovat. Důvodů může být mnoho. Jedním z nich může být to, že jsme často „bombardováni“ představami někoho jiného.

Představy tohoto světa o klucích jsou, že by měli být svalnatí, sportovní a možná trochu drsní. Holky by zase měli být štíhlé, krásné a usměvavé :-). I rodiče mají o nás své představy. Představy kým budeme, jakou školu vystudujeme či koho si zvolíme za životního partnera/partnerku. I prostředí, ve kterém žijeme, nás svým způsobem formuje.

Ale ne každému se daří tyto představy naplňovat. A tak často v nás vzniká rozpor mezi naším vnitřním světem – našimi představami kým bychom měli být a vnějším okolím – mezi představami někoho jiného. Často není jednoduché to ustát. Možná, že čas od času se v nás může vytvořit chaos a my nevíme, kým vlastně jsme.

30 stříbrných. A kolik si říkáme my?

V životě jsou chvíle, kdy vše vychází, kdy vše jde tak, jak má a jako kdyby žádné problémy nebyly. Ovšem až do chvíle, kdy se nějaký zádrhel vynoří. Velmi často problémy vznikají prostě proto, že selhal lidský faktor. Možná, že jsme do někoho vkládali příliš velkou důvěru a dotyčný nás zklamal. Nedodržel slib, neudělal to, co měl, ba dokonce nás i zradil. Dostat tak říkajíc nůž do zad je velice bolestivé. Zvláště od vašich nejbližších – ať už členů rodiny či přátel. A přesně to se stalo Ježíši.

Jidáš byl jedním z Dvanácti vyvolených učedníků, kterým Ježíš předával své učení a posílal je, aby se jeho učení předávalo dál. A co víc: Ježíš je posílal v moci a síle Božího Ducha uzdravovat nemocné, vyhánět démony a především předávat lásku, kterou má Bůh k nám lidem. Vztah Ježíše a Dvanácti učedníků byl ale daleko hlubší, než si dokážeme představit. Mnozí opustili své zaměstnání, přátele i rodiny, aby mohli s Ježíšem být.

Pro co vlastně žijeme?

Pokud se člověk v životě zastaví a podívá se na současné světové dění a dnešní společnost, tak mu hlavou může problesknout myšlenka, že tu něco není v pořádku. Najedeme-li na webu na zpravodajské servery, ihned na nás vyskočí zprávy o různých občanských nepokojích, přírodních katastrofách, válkách, nenávisti a agresi mezi lidmi, ekonomických a politických krizích atp.

I přes tyto negativní zprávy se přece jenom ve světě dějí pěkné a pozitivní události. O těch média už tolik neinformují, protože by to přece „nikdo nečetl…“

Otázkou ale zůstává, kam se tento svět žene. Co je hnacím motorem tohoto světa? Co nás žene kupředu? A co kupředu žene nás samotné. Jinými slovy: Pro co vlastně žijeme?

Přikázání vs. láska

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat." Bible, Janovo evangelium 14:21  

Uvedený text z Janova evangelia mě často rozhodil. Připadalo mi, že Ježíš si dává podmínku pro to, abych ho mohl milovat, kterou nemůžu splnit. A to, že ho budu poslouchat. Stejně tak, jako apoštol Pavel, asi každý zápasí s tím, že „chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Římanům 7,18). Člověk je ze své podstaty hříšný a sám od sebe nedokáže Boží přikázání naplnit. A dokonce apoštol Jan píše: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1. Jan 1,8). Jak tedy můžeme Boha milovat, když jsme hříšní a nedokážeme vždy naplnit Boží zákon?

Poznej Boha jako svého Otce

„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Ježíš Kristus (Bible, Jan 14:6)

Když člověk uvěří v Ježíše Krista a stane se křesťanem, změní mu to život. Prožívá Boží lásku, milost, odpuštění hříchů, lítost nad dosavadním životem. Pro člověka začíná nová etapa života plná hledání, objevování, bádání a naděje nových vyhlídek.

Jak změnit tento svět?

Jeden můj kamarád se kdysi vyjádřil, že lidé, kteří nasazovali svůj život pro určitou ideu, nebyli normální – že to prostě byli blázni. Normální člověk by něco takového neudělal. Dneska večer jsem se podíval na film, který vypráví příběh o Martinu Lutherovi. Každý z nás měl ve škole dějepis, a tak snad není potřeba tuto osobu nějak představovat. Co mě ale zaujalo na jeho charakteru, byla odvaha, kterou měl.

Když se ve společnosti vyskytne nějaký konflikt, tak většina lidí v tomto světě prostě schová hlavu do písku a je ztichat. Velice dobře to je vidět například ve školních kolektivech. Kolem sebe máte několik kamarádů, se kterými blbneme o přestávkách, ale jakmile jde to tuhého, většina od vás ustoupí a mlčí – jsou pasivní.

Martin Luther žil v době, kdy náboženství a politika šly ruku v ruce. Církev se odklonila od evangelia a neplnila svojí funkci, ba činila naopak – prodávala odpustky a žila v hříchu. Když Martin Luther byl na soudu konfrontován se svými spisy – (mj. i s 95 tezemi) a byl vyzván, aby odvolal své učení, protože tyto spisy obsahovali herezi proti církvi, řekl: „Dokud mě nepřesvědčíte svědectvím Svatého písma, a jasnými důkazy, a ne papežem a koncilem, neboť je zřejmé, že se často mýlili a protiřečili si, je moje svědomí vázané jedině Božím slovem. Konat proti vlastnímu svědomí není ani správné ani čestné. Nemohu...a neodvolám. Zde stojím...nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.“

Proč psát blog?

Přiznám se, že jsem většinou nechápal, proč lidé píšou blogy. Blogy ostatních obvykle nevyhledávám, ani nečtu (až na výjimky :-) ). Co mě teda přimělo k tomu, abych změnil názor na blog a začal psát ten svůj?  Odpověď je prostá: sám život to tak přichystal. Každý člověk prochází v životě různými obdobími. Některé jsou lehčí, některé těžší. Někdy se člověk jenom raduje, jindy pořád brečí. Někdy má chuť být pořád s přáteli, jindy by se nejradši někam schoval, abych ho nikdo neviděl. Někdy člověk nic neřeší a je vše „v pohodě“.

Takový je prostě život. Ale každý z nás potřebuje to „něco“ v nás ze sebe dostat. Někteří se vrhnou na psaní básní, jiní na skládání hudby a písní. Já básník, skladatel ani textař nejsem. Rozhodl jsem se být tedy bloggerem. Nechci nikoho nutit ke čtení svého blogu. Prostě jenom chci „něco“ pustit do éteru…