Jeden můj kamarád se kdysi vyjádřil, že lidé, kteří nasazovali svůj život pro určitou ideu, nebyli normální – že to prostě byli blázni. Normální člověk by něco takového neudělal. Dneska večer jsem se podíval na film, který vypráví příběh o Martinu Lutherovi. Každý z nás měl ve škole dějepis, a tak snad není potřeba tuto osobu nějak představovat. Co mě ale zaujalo na jeho charakteru, byla odvaha, kterou měl.
Když se ve společnosti vyskytne nějaký konflikt, tak většina lidí v tomto světě prostě schová hlavu do písku a je ztichat. Velice dobře to je vidět například ve školních kolektivech. Kolem sebe máte několik kamarádů, se kterými blbneme o přestávkách, ale jakmile jde to tuhého, většina od vás ustoupí a mlčí – jsou pasivní.
Martin Luther žil v době, kdy náboženství a politika šly ruku v ruce. Církev se odklonila od evangelia a neplnila svojí funkci, ba činila naopak – prodávala odpustky a žila v hříchu. Když Martin Luther byl na soudu konfrontován se svými spisy – (mj. i s 95 tezemi) a byl vyzván, aby odvolal své učení, protože tyto spisy obsahovali herezi proti církvi, řekl: „Dokud mě nepřesvědčíte svědectvím Svatého písma, a jasnými důkazy, a ne papežem a koncilem, neboť je zřejmé, že se často mýlili a protiřečili si, je moje svědomí vázané jedině Božím slovem. Konat proti vlastnímu svědomí není ani správné ani čestné. Nemohu...a neodvolám. Zde stojím...nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.“
Stejně tak jako římští knížata, kteří si později přidali na stranu Luthera, se odmítli podřídit se tehdejší náboženské politice a prohlásili: „Nikomu nedovolíme, aby nám vzali Boží slovo. Nedovolíme, aby po nás chtěli popřít naší víru. Spíše si klekneme na kolena a necháme si setnout hlavu.“
My, kteří žijeme v roce 2011 v České republice, žijeme v míru. Zatím. Žádná válka ani revolta nám zatím nehrozí. A tak si většinou v poklidu žijeme své vlastní životy. Něco nám ale schází. To něco, je odvaha postavit se za druhé. Postavit se za dobrou věc. Odvaha postavit se za určitou ideu. Čas od času se vyskytnou hrdinové, kteří vystoupí z řady. Mohli jsme to vidět před několika lety, když v Plzni měl být pochod neonacistů. Hrstka lidí se semkla a šla proti. Šla podpořit Židy, protože věděla, že antisemitismus není dobrý. Není to ale trochu málo? Pokud nenajdeme odvahu, postavit se za dobrou věc v běžném životě (např. ve škole, v práci) jak potom bude vypadat náš svět? A jak vypadá teď? Zamysleme se nad svými životy. Necháme se strnout proudem, nebo dokážeme plavat i proti proudu – je-li to nutné?
Žádné komentáře:
Okomentovat