Ukradená identita

Nejspíš budu mluvit za nás za všechny, pokud řeknu, že hluboko v nás dřímá nějaká touha. Může to být touha po dobrodružství, touha něco v životě dokázat, touha po lásce či touha někým být.

Ale ne každému se daří tyto touhy a sny naplňovat. Důvodů může být mnoho. Jedním z nich může být to, že jsme často „bombardováni“ představami někoho jiného.

Představy tohoto světa o klucích jsou, že by měli být svalnatí, sportovní a možná trochu drsní. Holky by zase měli být štíhlé, krásné a usměvavé :-). I rodiče mají o nás své představy. Představy kým budeme, jakou školu vystudujeme či koho si zvolíme za životního partnera/partnerku. I prostředí, ve kterém žijeme, nás svým způsobem formuje.

Ale ne každému se daří tyto představy naplňovat. A tak často v nás vzniká rozpor mezi naším vnitřním světem – našimi představami kým bychom měli být a vnějším okolím – mezi představami někoho jiného. Často není jednoduché to ustát. Možná, že čas od času se v nás může vytvořit chaos a my nevíme, kým vlastně jsme.

Pro co vlastně žijeme?

Pokud se člověk v životě zastaví a podívá se na současné světové dění a dnešní společnost, tak mu hlavou může problesknout myšlenka, že tu něco není v pořádku. Najedeme-li na webu na zpravodajské servery, ihned na nás vyskočí zprávy o různých občanských nepokojích, přírodních katastrofách, válkách, nenávisti a agresi mezi lidmi, ekonomických a politických krizích atp.

I přes tyto negativní zprávy se přece jenom ve světě dějí pěkné a pozitivní události. O těch média už tolik neinformují, protože by to přece „nikdo nečetl…“

Otázkou ale zůstává, kam se tento svět žene. Co je hnacím motorem tohoto světa? Co nás žene kupředu? A co kupředu žene nás samotné. Jinými slovy: Pro co vlastně žijeme?

Jak změnit tento svět?

Jeden můj kamarád se kdysi vyjádřil, že lidé, kteří nasazovali svůj život pro určitou ideu, nebyli normální – že to prostě byli blázni. Normální člověk by něco takového neudělal. Dneska večer jsem se podíval na film, který vypráví příběh o Martinu Lutherovi. Každý z nás měl ve škole dějepis, a tak snad není potřeba tuto osobu nějak představovat. Co mě ale zaujalo na jeho charakteru, byla odvaha, kterou měl.

Když se ve společnosti vyskytne nějaký konflikt, tak většina lidí v tomto světě prostě schová hlavu do písku a je ztichat. Velice dobře to je vidět například ve školních kolektivech. Kolem sebe máte několik kamarádů, se kterými blbneme o přestávkách, ale jakmile jde to tuhého, většina od vás ustoupí a mlčí – jsou pasivní.

Martin Luther žil v době, kdy náboženství a politika šly ruku v ruce. Církev se odklonila od evangelia a neplnila svojí funkci, ba činila naopak – prodávala odpustky a žila v hříchu. Když Martin Luther byl na soudu konfrontován se svými spisy – (mj. i s 95 tezemi) a byl vyzván, aby odvolal své učení, protože tyto spisy obsahovali herezi proti církvi, řekl: „Dokud mě nepřesvědčíte svědectvím Svatého písma, a jasnými důkazy, a ne papežem a koncilem, neboť je zřejmé, že se často mýlili a protiřečili si, je moje svědomí vázané jedině Božím slovem. Konat proti vlastnímu svědomí není ani správné ani čestné. Nemohu...a neodvolám. Zde stojím...nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.“

Proč psát blog?

Přiznám se, že jsem většinou nechápal, proč lidé píšou blogy. Blogy ostatních obvykle nevyhledávám, ani nečtu (až na výjimky :-) ). Co mě teda přimělo k tomu, abych změnil názor na blog a začal psát ten svůj?  Odpověď je prostá: sám život to tak přichystal. Každý člověk prochází v životě různými obdobími. Některé jsou lehčí, některé těžší. Někdy se člověk jenom raduje, jindy pořád brečí. Někdy má chuť být pořád s přáteli, jindy by se nejradši někam schoval, abych ho nikdo neviděl. Někdy člověk nic neřeší a je vše „v pohodě“.

Takový je prostě život. Ale každý z nás potřebuje to „něco“ v nás ze sebe dostat. Někteří se vrhnou na psaní básní, jiní na skládání hudby a písní. Já básník, skladatel ani textař nejsem. Rozhodl jsem se být tedy bloggerem. Nechci nikoho nutit ke čtení svého blogu. Prostě jenom chci „něco“ pustit do éteru…