Pokusme se vžít do jednoho starého příběhu, který se odehrál v
Palestině, zhruba před dvěma tisíci lety. V tomto příběhu vystupují dvě postavy
– jeden Žid, který se jmenoval Ježíš a jedna žena samařského původu. Je poledne a Ježíš na své
cestě do Galileje prochází Samařskem. Je již cestou unaven a tak usedavá u Jákobovy
studny, když zrovna přichází samařská žena.
Ježíš se samařskou ženou začíná rozhovor a žádá ji: „Dej mi napít“.
Samařané byli míšenci Izraelců a příslušníků ostatních pohanských národů a Židé
se s nimi nestýkali. Zároveň v Ježíšově době byla nenávist mezi Židy a Samařany
tak velká, že nazvat někoho Samařanem bylo urážkou. Takže spatřujeme, že už v
této chvíli se děje něco netradičního. Sama žena je tím zaskočena a její
bezprostřední reakce zní „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky,
abych ti dala napít?“
Jak můžeme pozorovat, Ježíšův vztah k Samařanům se značně lišil od
poměru jeho současníků. Ostatní by byli pohoršeni, kdyby viděli Ježíše, jak s
ní mluví. Možná by říkali: „Proč s ní ztrácí čas? Podívejte se na ní, vždyť
ta je jasná!“ Ježíš ale nepřijímal rasové a náboženské rozlišování platné v
jeho době. Ale naopak. Tím, že porušil tyto nábožensko-kulturní normy, dává
ženě lidskou důstojnost a hodnotu, která netkví v tom, do jaké rodiny, do
jakého prostředí se narodila, ani v tom, jakým životem žila, ale v tom, že je.
V tom, že byla stvořena k Božímu obrazu a že je Bohem milovaná, přijímána,
přesně taková jaká je.
Tento rozhovor, který je zaznamenán v Janově evangeliu ve čtvrté
kapitole, volně přechází do polemiky
o tom, kde vzít vodu života a Ježíš říká: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude
mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit
navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu
věčnému.“ Žena na to slyší a okamžitě dychtivě odpoví: „Pane, dej mi té
vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“
Ježíšova reakce stočí rozhovor do úplně jiné roviny, řekne jí: „Jdi,
zavolej svého muže a přijď sem!“ Tato žena ale nemá muže. Měla jich pět a
teď toho kterého má, není její muž. Samařané za určitých podmínek dovolovali
druhý sňatek, zakazovali ale sňatek třetí. Žena tedy nepatřila mezi ty, kteří
by žili „vzorový spořádaný život“.
Možná to byl ten důvod, proč chodila ke studni v poledne, v plném žáru – aby
byla sama.
Ježíšův přístup k ní, ale nevyvolává pocit odmítnutí. Ba naopak z domnělého
„života v ústraní“ se žena vydává do města a hlásí lidem: „Pojďte se podívat
na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"
Jak je snadné odsuzovat druhé lidi, když nežijí podle našich norem. A
tak často je snadné dělat škatulky, které nám dávají pocit uspokojení – že my
jsme někým lepším. Otázkou zůstává, jestli my sami prožíváme Ježíšovo přijetí,
které žena mohla zakusit.
Ježíš v již zmíněném textu z
Janova evangelia říká: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět
žízeň“. Když se napijeme vody, budeme mít opět žízeň. Když se najíme jídla,
budeme mít opět hlad, Když zajdeme do divadla nebo se podíváme na film, na
určitou dobu nás to může naplnit, ale po čase si na to ani nemusíme vzpomenout.
A tak stojíme před vážnou otázkou: Je to skutečně Ježíš, kdo naplňuje naše
životy? Samařská žena nejen že prožívala prázdnotu, ale také si toho byla
vědoma a toužila po pravém, skutečném, hlubokém naplnění a když jí Ježíš nabízí
vodu, která se má stát „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“, na nic
nečeká a říká: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem
chodit pro vodu.“ Tyto řádky nepíšu jako ten, který by dokázal říct, že
Ježíš vždy naplňuje můj život, ale jako ten, který si je vědom toho, jak je
snadné přijmout naplnění, které nabízí tento svět, místo toho, být stále
naplněn životem, který nám Bůh nabízí. A tak, když nám Ježíš něco nabízí,
stojíme, váháme, bojíme se pustit to „své“, „již máme své zažité“ a jsme
spíše skeptičtí nebo jsme tak pohotoví a dychtiví jako tato žena?
Žádné komentáře:
Okomentovat